Točím svůj první short. Teda ještě úplně ne. Předchází tomu tisíc a jedna věc. Nejtěžší je začít. Člověk by nejradši vzal kameru, šel ven a celý to rovnou nakroutil. Ale tak to v reálným světě nefunguje.
Než padne první klapka, musím si dát dohromady pár zásadních věcí. Naučil jsem se plánovat, připravovat a hlavně pokládat důležitý otázky. Co a proč? Bez odpovědi na tyto otázky nemám hybatele. Až si v půlce procesu řeknu, že je to moc práce a že to za to vlastně nestojí, můžu si říct proč to dělám. To je hybatel.
Možná bysme si měli ale říct, jaké jsou fáze, kterýma budeme procházet. Stejně jako tento článek má svoji osnovu, tak i natáčení filmu má svoje fáze. Nikdy předtím jsem to nedělal v takovém měřítku, tak bude spousta věcí nová. Spálím se? Asi jo. Vadí mi to? Vůbec.
Až během toho co toto píšu si uvědomuju některý aspekty. Budu improvizovat, v tom jsem dobrej. První otázka teda zní. Mám vám vyklopit všechny svoje plány, sny a celej příběh? Dostáváme se totiž k důležité otázce. Pokud je to backstage článek, chci prozradit spoilery? Jako člověk s know how mi nevadí předávat všechno co vím a umím. Ale toto je diametrálně jiná věc a některý věci by mohly pokazit zážitek ze samotnýho sledování. Alterovat emoci. Jde to vůbec? Jde. Já totiž tvořím nějaký věci víc pro jejich formu, než účel. Nestydím se za to. A proto si na to dám pozor a budu říkat konkrétní detaily jen tam, kde to bude možný.
Dobře, zpět k té definici. Budu točit krátký film o hrdinovi. Protagonistovi. Chci aby to byl silnej příběh s přesahem, kterej přiměje každýho přemýšlet. Plnej krásných záběrů. Chci aby to bylo v zimě. A dělám to hlavně proto, že to chci vyzkoušet. Vyprávím příběhy, dokumentuju je. Chci tyto příběhy i vytvářet a hýbat lidmi. Ne nutně fyzicky, ale vnitřně. Film je medium, které mě přitahuje, hýbe mnou.
Než se vrhneme na storyboard, pojďme si v rychlosti říct, kterýma dalšíma fázema tady spolu budeme procházet. Mě ten film samozřejmě celej hraje v hlavě. Vím jak to bude vypadat už teď. Svoje myšlenky zachytím ve storyboardu. Jak bude hotovej, přichází nejbolestivější fáze. Reflexe. Ukážu to někomu dalšímu, a budu doufat, že mi neřekne jakej nesmysl to celý je. To by mě tolik netrápilo. Ale budu hledat konstruktivní kritiku, protože ta jediná posouvá kupředu. Pak začne ta nejsložitější fáze. Najít lidi, kteří do toho budou chtít jít se mnou. Lidi, kteří budou v konkrétních dovednostech lepší jak já, to už tak těžký nebude. Kamera, zvuk, světlo, dramaturgie, technika, a málem bych zapomněl na herce. A vlastně, ono to bude stát i nějaký peníze… tak to nic, na to kašlu. Ale ne, pojďme snít dál. Až mám celou produkci, mohli bysme to natočit. A vzhledem k tomu, že máme všechno nachystaný, budeme dostávat storyboard na kameru. Pak to sestříhám a začne marketing. Můžu to pustit mámě a tátovi, ale rád bych, aby to viděl i někdo jinej.
Ten by měl sloužit jako taková kreslená verze mýho filmu. Pokud bych ty obrázky dal za sebe a nechal nějakej medovej hlas vyprávět příběh, mělo by to fungovat. Hotovo, nepotřebuju nikoho dalšího. Pojďme si to udělat složitější. V ideálním případě bysme neměli žádný záběry na místě improvizovat, protože storyboard prochází všema fázema produkce a je taková bible mýho filmu. Udělám ho teda pořádně. Jak dlouho mi to vezme? Týdny a možná měsíce.
V nějaké fázi AI asi využiju, ale už jsem pár pokusů se storyboardem měl a není to použitelný. Žádný AI nedokáže úplně přesně vykreslit moji představu v hlavě. Zkoušel jsem záběry detailně popisovat, definovat úhly pohledu, ohniskové vzdálenosti, použitou techniku, ale strávil jsem na tom mnohem víc času než kdybych to kreslil. Já ale kreslit neumím! To není u storyboardu moc potřeba. Studoval jsem jak to dělá Marcos Mateu-Mestre (kniha Framed Ink) a dost mi to pomohlo chápat světlo, úhly, atmosferickou perspektivu. Za všechno ostatní děkuju Standovi.
Až budu mít obrázky a popisky, proženu to AI, ať mám konzistentní výstup.
Každej záběr má několik specifik. Je rozdíl pokud ho točíte na 16mm nebo 200mm objektiv. Čím menší ohnisko, tím víc jste jako divák ve scéně. Dlouhá ohniska slouží k vytvoření pocitu pozorovatele, ale jste pocitově mnohem dál, v bezpečí. Záběry se pak dělí na to, co v nich zachycujete. Dělí se do čtyř kategorií a několika typů. Tu jsou. Nuda? Přeskočte to.
Mám hrozně rád Terrence Malicka a jeho DPs, tedy directors of photography, neboli lidi, kteří vymýšlí ty záběry. Když pracoval na filmu Nový svět, řekl si právě s Emmanuel Lubezkim, že každý záběr musí mít emocionální hloubku, tedy na diváka nějak působit. Jinak ten záběr ve filmu nepoužijí. Nevím do jaké míry to pak platilo, ale líbí se mi takové pravidlo. A dávám si ho i já do mého filmu. Povede se to? Uvidíme.
Jednou měsíčně budete objevovat zajímavé příběhy, které jsem vyfotil, kouknete pod pokličku a dozvíte se něco nového.
© 2025 Marek Dvořák / Fotograf