Hluboko v lesích, divokých horách nebo na vodní hladině. Tam všude jsem dokumentoval lidi, kteří jsou spojeni s krajinou, zvířaty a dělají něco užitečného. V mých očích dělají řemeslnou práci. Nepracují se dřevem, kamenem, ale se zvířaty a životem.
Jaro. Včely jsou pro nás nesmírně důležité. A nejen včely. Vlastně všichni opylovači. Bez nich by byl svět velmi smutné místo. Díky včelám máme ovoce, plodiny. Díky nim se rozmnožují stromy. Stromy převáří oxid uhličitý na kyslík, a ten my pak dýcháme. Celá tato symbióza je pro naše přežití kritická. Nicméně i přes všechny tyto důvody včely a opylovače zabíjíme. Nevědomky. Pomalu.
Jsou 3 hodiny ráno, a jak je to mým zvykem, vydávám se za východem slunce. Tentokrát na Vysočinu. Tam na mě čeká vousatý včelař Rosťa Lhotský. Do východu nám zbývá pár minut tak probereme hned základní problém. Moje černé oblečení. Víte proč chodí včelaři v bílém? Černá barva vzbuzuje ve včelách agresivitu. Láká je. A já jsem tak nějak zvyklý nosit černé oblečení. Všechno mé vybavení je černé. Rosťa mě ale uklidňuje. Ráno je kolem 7 stupňů a včely začínají být aktivní až se rtuť teploměru přehoupne přes cca 10 stupňů.
Rosťa má několik včelínů okolo Panského mlýna. Včely potřebují čistou přírodu, les, vodu. A to si myslím, že toto místo splňuje. Včelíny je možné přesouvat na různá místa. Obrovským problémem je ale včelí mor, který zabíjí včely v dané oblasti.
Rosťa Lhotský říká, že včelám ubližuje nejvíce samotný člověk. Zbytečně používáme pesticidy a herbicidy, trávíme půdu, odlesňujeme. Bereme tak včelám "pastvinu". A ty bohužel díky tomu ztrácí sílu a obranyschopnost vůči nemocem.
Včely se krmí svým vlastním medem nebo jsou dokrmovány cukrem. Než se včelín otevře, včely se musí dezorientovat pomocí dýmu z páleného suchého listí. Nezpůsobuje jim to žádnou újmu, drží se ale blízko úlu a včelař tak může dělat svoji práci.
Jakmile má plástve vyměněné, včely nakrmené, přesouvá se do výroby, kde pomocí stroje, tzv. medometu odstředí med z pláství. Přebytečný propolis, který z pláství zbyde se buď vrací zpět včelám nebo využívá na různé zdravotnické účely.
Zasaď strom. Ano, je to takto jednoduché. Spolu potřebujeme nějakým způsobem udržovat biodiverzitu, pomáhat všem opylovačům tak, že budeme používat méně pesticidů a herbicidů, poskytneme jim tak zdravé prostředí k životu. Zachráníme tím život nám a dětem našich dětí.
Léto. Zvony neohlašují jen další hodinu ale také blížící se stádo ovcí. Příjemným "bekotáním" rozrážejí ticho v krajině. Ovce spásají trávu, hnojí půdu a tak svým dobrem působí na okolní přírodu. Krom toho nám dávají vlnu a maso. Ovce patří do krajiny od nepaměti a je jen na nás, jestli tam i zůstanou.
Tentokrát mě cesty vedou na východ republiky, až na Gruň. Vydávám se tam už den před natáčením, protože cesta je dlouhá a lokace mě neznámá. K večeru dorážím na Gruň a tak nějak zjišťuju, že bez rezervace ubytování mě nikdo nevezme. Budu spát v autě? Po mnoha telefonátech mi poskytne azyl jeden honák kráv z místního JZD. Voda teče, zamknout se taky můžu a tak jdu spát s tóny techna opodál.
Jirka Krpeš a jeho Ekofarma Valaška je schovaná hluboko v lesích s krásným výhledem na Lysou Horu. Cesta tam je pouze pro automobil 4x4, ale já to zvládnul i se svým Golfem. Za tu strast to ale stojí a tak se přede mnou otevírají neuvěřitelné výhledy.
Jirka Krpeš chová typické beskydské ovce Valašky. Chovaly je tu odjakživa i ti staří ovčáci. Pro místní klima se skvěle hodí. Dokážou totiž odolávat všemu co na ně Beskydy připraví.
Spolu s rodinou tu tvoří něco co stojí za všechno uznání a taky můj příběh. Ovce se stříhají jednou ročně. Já se zúčastnil i té aktivní části a ovce jsem na střih podával. Ovečku je potřeba osedlat a chytit pod krkem, pak už stačí zacouvat a posadit na zadek.
Věděli jste, že když ovce sedí na zadku, tedy nemá ani jednu nohu na zemi, je v podstatně nehybná? Neumí se sama postavit. Proto se ovce stříhají v sedě. Celé je to poměrně rychlý a bezbolestný proces. Čistá vlna se pak vytřídí od té zlé a vlna pokračuje na další stanoviště kde se namáčí a tak zbavuje nečistot, jako je třeba ovčí tuk - lanolin. Po vyprání se vlna učeše a pak pokračuje na kolovrat kde vzniká souvislá, dlouhá příze. Vlna se barví přírodními materiály, jako je červená řepa, nebo kurkuma. Pak už to stačí jen uplést :)
Ne všechno je ale v takové pohádce růžové. Hlavním problémem posledních let je vlk a medvěd. Jirka říká, že je rád že se vlk do Beskyd vrátil a drží mu palce. Ale zároveň se každou nocí bojí o kolik ovcí zase přijde.
Bohužel i díky tomu dřív nebo později chov ovcí skončí a místní valaši přejdou na chov skotu, který je pro vlky moc velký a netroufnou si na něj útočit. Bylo by skvělé najít nějaké řešení jak ovce od vlků ochránit tak, aby mohli všichni v rovnováze žít, spolu.
Podzim. Tentokrát půjdeme až na krev. A to doslova. Myslivec není jen člověk, který si vystavuje trofeje na chatě nebo pobíhá s placatkou po lese a střílí na kance. Je to odpovědná a pro zvířata velmi důležitá práce. Myslivec udržuje rovnováhu. Občas však musí vzít jeden život, aby většina mohla žít dál.
Cestuji za srnkami. Jedu půjčeným autem, protože tím svým jsem před týdnem srnku srazil. Náhoda? Nemyslím si. Po cestě potkávám spoustu příležitostí na opakování celé této situace, ale dávám si pozor. Cítím, že jsem na správném místě. Kousek od města Svitavy, tam kde lišky přejí dobrou noc.
Vašek Barnet a jeho sestra se starají o místní rajón. Každý myslivec má na starosti jiné místo a odpovídá za počty kusů právě tam. Lesy i rozlehlá pole. To je okolí Svitav a Poličky.
Práce myslivce se dá rozdělit do mnoha rolí. Vyvažování množství kusů zvěře je jen jedna z nich. Pokud by se přemnožila jedna, vytlačí z prostoru druhou. A ikdyž nutně nejsou predátory a navzájem se fyzicky neohrožují, živí se stejnými plodinami.
Myslivec musí pečovat i o to co zvířata jedí, v zimě třeba přikrmuje, aby přežily. V létě musí dávat pozor na turisty a lidi v lesích, kteří zvěř ruší. A není to jen hluk, ale také odpadky, které v lesích končí. Vždy, když se po lese procházím, nedokážu uvěřit, kolik bordelu v lese lidé nechávají.
Věděli jste, že má myslivec kvóty, které musí splnit? Je to třeba 100 srnek, 50 divočáků ročně a tak dále? To se pak musí člověk ohánět. A to nemluvím o tom, že takové velké prase má třeba 50 kilo, které si musíte odnést přes rameno.
A co to teprve musí znamenat pro ženy myslivce, myslivkyně, jaký je správný výraz? Těch se v řadách ochránců přírody mnoho nenajde, ale přibývají. Mají nárok na menší zbraně a jejich kvóty jsou nižší.
Myslivci musí plnit taky přísná pravidla lovu. Zvíře musí být správného růstu. Poté co ho uloví, nic nepřijde vniveč. Vnitřnosti se nechávají v lese, tak aby na něj dosáhli dravci. Maso se musí řádně označit a dále prodat do řeznictví. Nahrazují tedy velkochovy a na stůl nám tak jde maso přímo z lesa.
Největším problémem myslivců jsou lidé. Lidé, kteří drancují lesy na čtyřkolkách, lidé co odhazují odpadky a tím dusí krajinu. Lidé co se nedrží turistických tras a ruší volně žijící zvířata. Měli by si uvědomit, že by jim také vadil divočák na vlastní zahradě. Chovejte se v lese, tak jako na návštěvě.
Odkud se berou všichni ti kapři na vánoční večeři? Česká republika je rybníková velmoc, kapří království. A o toto království se stará král. Král všech rybářů Oldřich Pecha. Tak úplně to není, ale pěkný začátek pohádky, co? Tentokrát si budeme povídat o bahnitých rybnících, chovu kaprů a co jim (ne)prospívá. A proč je lepší kalný rybník než průzračná voda? O tom více v příběhu.
Miluju řízení auta. A tak mi ani nevadí, že je všechno tak daleko. Jednou k večeru se vydávám do Tábora odkud pochází Oldřich Pecha a jeho rybářství Esox. Říkám si, jak daleko jsem ochoten jít pro fotku? Daleko, chci si půjčit broďáky. To jsou neoprenové kalhoty v kterých můžete stát hodiny ve vodě a nic se vám nestane. Dokud se teda nezaboříte do bahna a nemáte se čeho držet. V Táboře na mě čeká pochmourné počasí a tisíce kaprů.
Místo nejen plné ryb, ale také skvělé kuchyně zaměřené na co? Na kapry. V restauraci Thir, kterou vede Honza Čulík se ve spolupráci s Oldřich Pecha snaží dostat kapra na první příčky konzumního žebříčku. Sádky rybářství Esox jsou zásobeny pitnou vodou z vodní nádrže Jadran. To znamená, že dostávají kapři prvotřídní životní prostor.
Chtěl být dobrým hospodářem. Jako malý se chtěl vyrovnat těm urostlým chlapům, svým vzorům. Nestal se dobrým policistou, ale skvělým rybářem. Mluvím o panu Pechovi. V rybníce vyrostl, a to skoro doslova. Narodil se v době líhnutí stik. Jeho otec byl velkým vzorem nejen pro něj, ale snad pro všechny. Založil jako jeden z prvních štičí líheň. Oldřich Pecha dělá skvělé jméno své firmě ale hlavně rybářství jako takovému. Snaží se o prvního biokapra.
Co je takový biokapr a jaký je rozdíl pro nás, no počkat, a jaký pro toho kapra? Biokapři se živí jen tím co najdou v rybníce, planktonem a pokud mají hlad, tak jsou dokrmování pouze čistou pšenicí. Nám na stůl se tak dostává zdravý kapr.
Aktuálně se většina kaprů co v Esoxu uloví vyveze za hranice. A proč tomu tak je? Češi, a moraváci, mají spojenou konzumaci kapra pouze s Vánocemi. Já to trochu přisuzuji i tomu, že kapra běžně v obchodě nekoupíte. Co teda s tím?
Biokapr by mohl být cesta. Zní to v době skoro všeho bio trochu jako ohraná písnička. Ale možná je to cesta k tomu, aby měl v našich hlavách trochu větší hodnotu. To, jestli se to povede je jen na nás.
Aktuálních problémů rybářství je víc. Prvním z nich je určitě převažující nabídka mořských plodů, které se chovají v klecích. Když chcete lososa, můžete si doslova vybrat jeho barvu z vzorníku. Druhým problémem je zabahněnost rybníků. Tam pak končí všechna nejúrodnější půda z polí a kapry to dusí. Třetím, zásadním problém je nepochopení rybářského řemesla.
Není to totiž jen o chovu a výlovu ryb. Je to o správě rybníků, hlavních zdrojů vody v krajině. Rybníky produkují vlhkost v krajině a pomáhají okolním lesům růst. Slouží jako místo, kde žijí ryby, ptáci, zvířata.
Oldřich Pecha si přeje, aby lidé chápali roli rybářů jako hospodářů. Zároveň doufá, že lidé pochopí proč je lepší rybník kalný než čistý. Nedá se v něm koupat, ale dá se v něm žít. Kal totiž tvoří živiny pro ryby. Jeho vánočním přáním je, aby si lidé dali kapra, a to nejen o Vánocích.
Jednou měsíčně budete objevovat zajímavé příběhy, které jsem vyfotil, kouknete pod pokličku a dozvíte se něco nového.
© 2024 Marek Dvořák / Fotograf